Ach ti rodiče

„Co to děláš!? To nemůžeš.“

„Panence to bólí?“

„No – to asi ne, ale je to škoda.“

„… a já chci to dělat“

„Tak jí rozbiješ a nebudeš mít žádnou.“

„Tak já už nebudu to dělat.“

…

„A jí to bólí?“

„Jasně že jí to bolí. Tobě kdyby někdo utrh ruku, taky by tě to bolelo.“

„A byla sem mrtvá?“

„No – to bys mohla umřít a i kdybys neumřela, už bys nikdy neměla ruku.“

„A panenka taky umřela?“

„Kdyby jí mámá tu ruku včas nepřišila, tak asi jó.“

„A mě jí mámá taky přišije?“

„Ne u lidí to nejde.“

„A hlavu taky mámá přišije?“

„Netrhej jí prosim tě.“

„…a přišije jí mámá?“

„Tuhle ne, ta je nasazovací.“

„Já to chci ukázat.“

„Rači né. Co když pak nepude nasadit?“

„Pak byla mrtvá?“

„Jo.Úplně.“

„A bude mě strašit, dyš sem šla spát?“

„Ne. Mrtvola nic nedělá. Ta jenom leží, pak smrdí a nakonec shnije. Každej jednou bude mrtvola.“

„Já taky budu mtvola?“

„No ale až za hodně dlouho.“

„Ty taky i mámá?“

„JO.“

„…a já nechci být“

„Neboj. Nejdřív půjdeš do nebe. Tady zbyde jenom tělo a to už nebudeš ty.

Ty už budeš v nebi.“

„Panenka taky bude v nebi?“

„Taky.“

„A co bude tam dělat?“

„Bude si hrát s dětskejma hlavama.“

„…“